Každou kapitolu v mé knize jsem po napsání četl nejméně padesátkrát. Kdyby mi do rukopisu někdo vepsal byť jediné slovo, které není z mé hlavy, přišel bych na to. A snad jako každý začínající autor jsem tak mohl lehce nabýt dojmu, že už v něm nemůže být jediná chyba, žádný prostor ke změnám.
Jak jsem se mýlil.
Když jsem někdy v roce 2019 dopsal poslední větu poslední kapitoly, myslel jsem si, že mám z velké části vyhráno. Měl jsem zkušenosti se psaním, ale s vydáváním knihy zatím ne. A vzhledem k tomu, že to bylo poprvé, co jsem nějaký rukopis skutečně dokončil, připadal jsem si, jako bych právě proběhl cílovou rovinkou.
Na Instagramu jste si řekli o nějakou šílenou historku z cest. Tak tady máte jednu ze Skopje.
Píše se rok 2018 a my s Viki sedíme na náměstí ve Skopje. Máme za sebou druhý den stopování Balkánem a řešíme tu nejdůležitější otázku každého večera:
Kde dnes budeme spát?
