Na Instagramu jste si řekli o šílenou historku z cest. Tak tady máte jednu ze Skopje.
Píše se rok 2018 a my s Viki sedíme na náměstí ve Skopje. Máme za sebou druhý den stopování Balkánem a řešíme tu nejdůležitější otázku každého večera:
Kde dnes složíme hlavu?
Před námi šuměla monumentální fontána, na druhé straně náměstí bavil děti klaun a pouliční hudebník právě balil aparaturu. Někde v dáli zazněl ohňostroj. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy nikam nespěcháte a jen si užíváte atmosféru města.
Pak se ozvala další rána ohňostroje.
A za chvíli ještě jedna.
Jenže žádný ohňostroj jsme neviděli. Postarší asijský pár se vyděšeně zadíval kamsi do dálky a poté vyrazil svižnou chůzí pryč z náměstí.
„Podívej se na ně,“ zasmál jsem se. „Typičtí turisti. Slyší pár ran a hned si myslí, že tu jsou teroristi.“
Viki se zasmála taky.
O deset minut později…
jsme utíkali úplně stejně.
Náměstí se začalo vyprazdňovat. Vstali jsme z lavičky a šli se podívat směrem, odkud zvuky přicházely.
Asi dvě stě metrů od nás pochodoval obrovský dav zahalený barevným kouřem.
Stovky, možná tisíce lidí.
Někteří měli přes obličej šátky, jiní masky. Nad hlavami vlály makedonské vlajky, z davu létaly světlice.
A všude se ozývalo jediné:
Macedonia! Macedonia!
„Asi bychom měli taky odejít,“ navrhl jsem.
„Jo.“
„Ale pojď pomalu, ať nevypadáme blbě.“
Chytili jsme se za ruce a co nejklidnějším krokem zmizeli do vedlejší ulice. Dav mezitím dorazil na náměstí, které začínal halit hustý dým.
Pomalu jsme kráčeli pryč. Jen občas jsme se ohlédli přes rameno. Mysleli jsme si, že máme vyhráno.
Přes ulici před námi přeběhl člověk.
Pak druhý a hned na to skupinka několika dalších. Nikdo se neohlížel. Všichni si zakrývali obličeje.
Někteří rukama, jiní kusem trička.
A pak nás to dohnali taky.
Ulici zahalila štiplavá mlha. Okamžitě se nám spustily slzy z očí. Pálily nás dutiny, teklo nám z očí i nosu.
„Co to je?“ děsila se Viki.
Zatáhl jsem ji za ruku.
„Utíkej!“
Rozběhli jsme se za ostatními.
V hlavě mi běžela jediná otázka.
Co když to není slzný plyn? Co když je to něco mnohem horšího?
Zastavili jsme až o několik ulic dál. Viki měla úplně rudý obličej. Podal jsem jí láhev s vodou, aby si vypláchla oči. Potom jsem si obličej vypláchl taky. Neměli jsme nejmenší tušení, co se právě stalo.
Přes ulici právě nastupoval do auta muž se ženou.
„Poběž!“ vykřikla Viki.
Doběhli jsme k nim právě ve chvíli, kdy se chystali odjet.
„Můžeme jet s vámi?“
Řidič ani na vteřinu nezaváhal.
„Rychle, nastupte!“
Teprve během jízdy jsme pochopili, před čím jsme vlastně utíkali.
„To je makedonská demokracie v plné síle,“ povzdechl si řidič.
Den předtím se makedonská vláda dohodla s Řeckem na změně názvu země na Severní Makedonii. Pro mnoho Makedonců to byla nepřijatelná dohoda. Večer, kdy jsme přijeli do Skopje, se proto konala jedna z největších demonstrací.
Když protestující dorazili k parlamentu, policie použila slzný plyn.
A jeho část donesl vítr až k nám. Dvěma stopařům, kteří jen hledali místo na přespání.
Naši noví známí nás odvezli pryč z centra a nabídli, že nám pomůžou najít levný hotel.
První stál dvacet eur.
To bylo mimo naše možnosti.
Druhý dvanáct.
Ani tolik jsme dohromady neměli, ale už nám bylo trapné hledat dál. Když jsme recepční vysvětlovali, že nám chybí poslední čtyři eura, muž jen sáhl do kapsy a rozdíl bez jediného slova doplatil.
Pak mi ještě vtiskl do ruky bankovku.
„Ať máte zítra na cestu.“
Když za námi zaklaply dveře pokoje, podívala se Viki na tu bankovku.
„Kolik nám vlastně dali?“
Otevřel jsem převodník měn.
„Dvě stě denárů… asi tak sedmdesát korun.“
Podívala se na mě.
„To nám teda moc nedali.“
Oba jsme se rozesmáli.
Bankovku jsem pak opatrně schoval do peněženky.
Bylo to možná nejcennějších sedmdesát korun, které jsem kdy dostal.
Už si nepamatuju, za co jsme je utratili. Ale na člověka, který nám je dal, nezapomenu nikdy.
Líbila se vám tahle historka?
Historka ze Skopje vznikla během jiné cesty, ale pokud vás bavila, věřím, že si užijete i Žebráky na tahu. Čeká vás sedm dní stopování Evropou bez peněz, desítky nečekaných setkání a příběh, který všechno odstartoval.
👉 Knihu si můžete koupit ve všech knihkupectvích.
Předchozí záznam
V Záznamu #07 se dozvíte, proč z knihy zmizela jedna z mých nejoblíbenějších pasáží.