V minulém newsletteru odešla věta, která nedávala smysl. Formulace „slovo drží cenu“ vypadala jako z polámaného překladače. A víte co? Byla. V zápalu ladění odesílacích skriptů a tiskových dat jsem nechal část rutinní textace na svém AI agentovi a tuhle krkolomnou halucinaci přehlédl.
Neměli jsme postel. Ležel jsem na matraci na podlaze, zatímco Viki u stolu sledovala video své oblíbené youtuberky. Pracovní stůl a úzká skříň s několika policemi byly vlastně jediné kusy nábytku, které jsme vlastnili. Kromě nich se v pokoji tyčily tři věže z banánových krabic plných dosud nevybalených věcí, jež se s námi nedávno přestěhovaly do Prahy. Vypadalo to na další bezvýznamný večer v našem životě. Jenže pak…
Můj stůl je teď pokrytý rukopisy, e-mail plný návrhů smluv, ilustrací a faktur za první dokončené práce. Když zavřu oči, pořád slyším to kovové cvakání kuličky o dřevo na trajektu do Finska. Vydat tuhle knihu bez nakladatelství je stejný gambling, jako bylo to odpoledne v kasinu.
